Gallasové

Gallasové v evropských dějinách
Valdštejnův někdejší podřízený, generál Jan Matyáš z Gallasu (1588–1647), obdržel panství Frýdlant, Liberec, Smiřice a Hořiněves po vévodově smrti. Daroval mu je císař Ferdinand II. za podíl na Valdštejnově mocenském i tělesném zničení. Cizí válečník se do Čech dostal jako potomek tyrolského rodu di Gallasso. Nejstarší známí předkové ze 13. století nesli jméno Castelli. Později se psali podle rodového hradu Campo ležícího pod Alpami poblíž Tridentu. Gallasus bylo nejdříve křestním jménem, až v 16. století se stalo přídomkem. Hrabata z Gallasu, katolíci, se snažili uplatnit se ve dvorských službách, nejčastěji zřejmě ve vojsku. Jejich domovina na pomezí Itálie a rakouských zemí jim umožnila ovládat současně italštinu i němčinu. Jan Matyáš se na císařské straně účastnil bojů proti povstalým českým stavům (1618–1620). Pokračování konfliktu, který se rozrostl v třicetiletou válku, mu přineslo hodnost plukovníka. Roku 1627 byl povýšen do stavu říšských svobodných pánů. O dva roky později nastoupil do armády Albrechta z Valdštejna. Po jeho násilné smrti v únoru 1634 stanul na vrcholu své kariéry. Pět let nato se po vojenských neúspěších ocitl ve výslužbě. Vrchním velitelem habsburských vojsk se stal ještě dvakrát: 1643 a 1646. Po dalších prohrách – společensky zneuznaný a zdravotně zlomený – zemřel v dubnu 1647. Pohřben byl v Tridentu.
Synové starého generála se v evropských dějinách neproslavili, až jeho vnuk, Jan Václav z Gallasu. Získal věhlas v diplomatických službách Habsburků jako císařský komoří (1694) a říšský dvorní rada (1703). Za císařů Leopolda I. a Josefa I. pobýval v Londýně a Haagu (1704–1711). Jeho úloha byla obtížná, protože diplomatický úřad v Anglii zastával během válek o španělské dědictví, kdy se na rakouském trůně vystřídali tři panovníci. Vztahy mezi evropskými mocnostmi byly proměnlivé, nejisté. Gallas i přes své zprvu dobré kontakty v anglickém politickém prostředí neuspěl. Jeho posledním působištěm se stala Neapol. Jako generální kapitán a místokrál neapolský ve službách císaře Karla VI. v Itálii skonal a byl tam i pochován. Jen srdce bylo uloženo do hrobky v Hejnicích. Jan Václav byl jak zkušeným politikem, tak znalcem soudobého umění a stavitelství. U architekta Bernarda Fischera z Erlachu objednal nový, skvělý palác na Starém Městě pražském. Jeho dokončení se už nedožil.

Gallasové v Čechách 1634 – 1759
Zatímco Jan Matyáš z Gallasu se svými novými panstvími nesrostl, jeho potomci si v nich vytvořili domov. Byli ještě nezletilí, když jim zemřel otec. Ze šesti dětí, jež se dočkaly dospělosti, vynikají dvě hrabata – František Ferdinand a Antonín Pankrác. Ten prodal své statky bratrovi roku 1673 a odstěhoval se. Starší z bratří musel na svých panstvích řešit těžkosti doby – následky třicetileté války, právovárečné spory s Frýdlantskými, „rebelování“ svých poddaných na Frýdlantsku v 80. letech. Vzdělaný šlechtic začal budovat zámeckou knihovnu s díly právními, bohovědnými, přírodovědnými i historickými. Proslul také výraznou peněžní podporou mariánského poutního místa v Hejnicích. Jako první z Gallasů spočinul v rodové hrobce tamního kostela.
Vdova po Františku Ferdinandovi, Jana Emerencie, se starala o česká panství za nepřítomného syna Jana Václava. Vychovávala mu synka z prvního manželství, Filipa Josefa. Ten se stal posledním Gallasem v Čechách. Nedosáhl takových poct a proslulosti jako otec-diplomat. 
Dobré výchozí hospodářské a majetkové okolnosti díky šetrné a svědomité babičce umožnily Filipu Josefovi přikoupit panství Lemberk (1726). Tím se na téměř 220 let utvořilo scelené panství, jehož správní sídla tvořily zámky Liberec, Frýdlant, Grabštejn a Lemberk. Filip Josef Gallas měl dobré postavení a z něj plynoucí úřady u vídeňského dvora císaře Karla VI. a pak i u jeho nástupkyně, Marie Terezie. Ostatně sám ji hostil na svém zámku Klecany. V závěrečných deseti letech svého života byl nejvyšším zemským hofmistrem Království českého. Když roku 1757 vtrhli do Čech opět Prusové, snažil se Filip Josef ujet do bezpečí rakouského Lince. Cestou, v Českých Budějovicích, 23. května zemřel. Dědička, vdova Anna Marie, jej přečkala o dva roky. Po jejím skonu měl gallasovská panství získat synovec Kristián Filip. Podmínkou v závěti posledního Gallase bylo, aby se spojily poloviny erbů a podobně i příjmení. Nový rodový znak i jméno stvrdila Marie Terezie v srpnu 1768. Rod Clam-Gallasů se objevoval v evropských dějinách až do roku 1930 v mužské linii a do roku 1975 v pošlosti ženské.
 
Text: Milan Svoboda