„POSLEDNÍ SVÉHO RODU“.
KONEC POZEMSKÉ POUTI FRANZE HRABĚTE
CLAM-GALLASE (1854–1930)

MILAN SVOBODA

Koncem ledna 1930 na Frýdlantě ani v jeho okolí neležel sníh. Chladno bylo, ale nemrzlo; na dochovaných fotografiích dámy většinou nejsou zachumlané v kožiších, ale mají kabáty, podobně jako jejich pánské opory. Pozůstalými se tou dobou cítili všichni a sešli se hojně; doprovodit posledního mužského představitele jednoho z nejznámějších rakouských šlechtických rodů se statky v nejsevernější výspě Československé republiky jim bylo ctí i povinností.
Franz Clam-Gallas, jenž skonal na frýdlantském zámku v pondělí ráno 20. ledna 1930, jako by představoval jednu z posledních jistot zmizelého devatenáctého věku, jehož polovinu ještě prožil v plné mužnosti, a jehož tradice, chování a zčásti konzervativní pohled na svět z té doby nesl ve svém myšlení i jednání do konce svých dnů. Na všech podobenkách od mládí po vysoký věk je patrna jeho nenucená elegance, noblesa, později jemný humor i sebeironie, jimiž „pan hrabě“ vynikal. Nic ze sebekritického pohledu neubíralo na všeobecné vážnosti, jíž se ve svém okolí po desetiletí těšil. Ještě než se staneme účastníky pohřebního konduktu z Frýdlantu do Hejnic a funerální ceremonie v tamním kostele Navštívení Panny Marie s hrobkou Gallasů a Clam-Gallasů, pohlédněme zpět na obrysy života muže, „posledního svého rodu“, jak stálo na úmrtních oznámeních i na tabulce připevněné na kovovou truhlu.
 

Vita
Jméno von Clam und Gallas se v rakouské monarchii historicky objevilo v létě 1768, kdy císařovna Marie Terezie oficiálně potvrdila spojení rodu Gallasů a Clamů v erbu i jménu podle ustanovení závěti posledního Gallase, Filipa Josefa († 1757). Zatímco Gallasové Frýdlant a další panství nejen na severu Čech získali prostřednictvím Jana Matyáše Gallase, tridentského rodáka a někdejšího generála vévody Albrechta z Valdštejna roku 1634, objevují se rakouští Clamové v Českém království až ve spojení s Gallasy a Martinici. Jestliže se Gallasové v dalších třech generacích stali významnými příslušníky rakouské šlechty a ovlivňovali politické, hospodářské a duchovní dění podunajské monarchie, byli jejich příbuzní, svobodní páni z Clamu (od listopadu 1759 hrabata) už jako Clam-Gallasové úspěšnými pokračovateli tohoto šlechtického rodu. Proslavili jej už v první generaci příznivci umění a vědy Kristián Filip († 1805), jeho syn Kristián Kryštof († 1838), stejně jako jeho potomek, svým životaběhem specifický generál Eduard Friedrich (1805–1891). Tento dlouhověký Clam-Gallas zanechal z pozdního manželství s Klotildou z Dietrichsteina (1828–1899) tři děti, jež se dožily dospělosti. Dcera Eduardina (1851–1925) se provdala za Jana Karla knížete von Khevenhüller-Metsch, Klotilda Vilemína Marie (1859–1947) si vzala Antala Kálmána hraběte Festetics von Tolna. Jediným synem byl Franz, narozený na zámku v Liberci 26. července 1854. Podle všeho zřejmě nezdědil vojácky ráznou, nesmlouvavou a impulzívní povahu svého otce, na rozdíl od něj se však nedočkal ani hořkého konce kariéry. Mladý Franz měl přísnou anglickou vychovatelku. Pramenila z toho nejen znalost dalšího z jazyků, jež urozený muž ovládal, ale patrně i pozdější skromnost v životních potřebách. Jako většina svých vrstevníků v raném mládí skládal básně, se zaujetím četl německou klasiku, zvláště Schillera, uměl hezky skicovat a kreslit, prokázal technické nadání a zručnost, měl rád hudbu, jen její provozování mu múza neumožnila. Dětství, mládí a dospívání na šlechtických sídlech v posledním Clam-Gallasovi vypěstovalo smysl pro historii i historismus, ač nebyl jediným aristokratem, jehož se minulost vlastního rodu bytostně dotýkala. Po gymnaziálních studiích byl imatrikulován na vídeňské univerzitě. Měl se věnovat právům, což prý se svědomitostí sobě vlastní činil. Kromě toho jej ale zaujalo národohospodářství, zemědělství a lesnictví. Začal se jim proto věnovat – budoucí desetiletí ukázala, že se rozhodl rozumně. Mladý gentleman si rozšiřoval rozhled i v humanitních vědách – těšila jej historie literární, pravěká i dějiny novější, četl o minulosti svého rodiště a okolí. Stal se výborným jezdcem, miloval psy i koně, lovy v lesích. Byl však „ušlechtilým lovcem“, ne „střelcem“. Jeho dovedností i služeb využila rakouská císařovna Alžběta, když jí dělal doprovod na lovech v Anglii. Ostatně Franz nebyl v ostrovní monarchii poprvé.
Před nástupem správy otcových statků okusil Franz něco z jeho zkušenosti: jeden rok se stal dobrovolníkem v regimentu dragounů č. 1. Byl patrně poslušný, ale tento způsob života jej zjevně nelákal. Zázemím se mu stala rodina. V dubnové Vídni 1882 se oženil s Marií hraběnkou Hoyosovou (1858–1938) z rodiny někdejší španělské aristokracie. Prvním sídlem novomanželů se stal empírově přestavěný zámek pod hradem Grabštejn u Hrádku nad Nisou. Tam se také roku 1886 narodila první dcera, Christiane. Téměř legendisticky zní sdělení, že mladý pár očekával potomka tak netrpělivě, až se Marie rozhodla učinit slib Panně Marii – jakmile ji obdaří dítkem, nechá na vlastní náklady postavit jesličky. Jak slíbila, učinila. Netušila, že se v dalších čtrnácti letech dočkají ještě šesti dcer. Hrabě prý nikdy nedal najevo rozmrzení, že nemá syna. Ani jeho matka svou mladou snachu neranila slovem. I šestou vnučku a svou jmenovkyni, jíž se rok před svým skonem dočkala, přivítala s radostí, že je zdravá. Tak se Franz Clam-Gallas začal smiřovat se skutečností, že bez syna zakusí podobný závěr života jako jeho příbuzný z časů císařovny Marie Terezie, Filip Josef z Gallasu…
Je pravděpodobné, že vědomí rodové konečnosti jeho mnohá rozhodnutí ovlivnilo snad i více než jen výchova. V letech 1895–1918 byl doživotním členem rakouské panské sněmovny, od roku 1901 zasedal v zemském výboru Království českého a plnil své povinnosti vyplývající z těchto funkcí. Přesto se nikdy do veřejné politiky nedral a neprosazoval se v ní. Přirozenou autoritu byl schopen získat jak věcnými poznámkami a odborností při jednáních o zemědělském či lesním hospodaření, tak snášenlivostí vůči názorům, s nimiž nesouhlasil a jež mu byly vnitřně cizí. Do povědomí především regionálního se zapsal jako dobrotivý muž s ohledem ke svým bližním a upřímnou starostí o ně, což měl být jak pravý povahový rys ušlechtilého urozence, tak svědectví o dobrém křesťanství, zde katolickém. Nezdá se však, že by šlo o pouhé cílené utváření vlastního budoucího portrétu, takový cynický kalkul by byl Franzi Clam-Gallasovi skutečně vzdálený. Svědectví o manželské i otcovské laskavosti, podávaná bezděčně během jeho života v rodinné korespondenci, stejně jako krátce po jeho smrti, ale i se čtvrtstoletým odstupem, jsou stále stejná. Muž, který zachovává rozvahu, vnitřní klid, vše řeší rozumně. K sobě náročný v práci, ale bez nároků na osobní pohodlí (spí a umírá na vojenské kovové posteli – jak podobné obrazu asketicky žijícího demokrata T. G. Masaryka!). Hrabě, který po roce 1918 už podle zákona nesmí tento titul veřejně užívat, jako by chtěl být stále příkladem, že ani titul, ani urozenost nejsou pravým znamením šlechetnosti i šlechtictví. Vychází opět z tradice – všechny dcery jsou vychovány ve skromnosti, přísně, ale laskavě, v poslušnosti, ale volném rozhodnutí. (Otec nebrání dceři Edině, aby se provdala za „neurozeného“ lékaře Winkelbauera, ačkoli dalších pět dcer si vybírá pouze z mužů staré rakousko-uherské šlechty). I obecně se Franz Clam-Gallas dokázal chovat velmi diplomaticky. Kromě vážnosti, jíž požíval například jako přímluvce u příbuzných, byl zřejmě tím, kdo měl významný podíl na spříznění svého rodu s orlickými Schwarzenberky. Napravil tak renomé svého rodu, které otec Eduard svými intrikami pokazil.
Dívky mají anglickou vychovatelku – Miss Forster, doprovázejí otce na pěších túrách, ale i na koních, vnoučata pomáhají dědečkovi uklízet zámecký park po nedbalých návštěvnících hradu. Některé „měšťanské“ děti Frýdlantských si s hraběcími dcerami mohou hrát, přesto je zjevné, že v okolí má stárnoucí Clam-Gallas respekt. Nejen u zámeckých úředníků a dalších podřízených zaměstnanců, kteří se každoročně o Vánocích shromažďují na zámku u ozdobeného stromku, aby od svého chlebodárce obdrželi dárky a ocenění své celoroční práce. Franz Clam-Gallas čile finančně podporuje spolky vojenských vysloužilců, hasičů, turistů, sportovců, vlastivědných badatelů, pečuje o vzhled kostelů a far. Vše se děje, jako by šlo o přirozený řád světa. Během Světové války neváhá Clam-Gallas, mimo jiné čestný člen suverénního řádu Maltézských rytířů, s pomocí raněným prostřednictvím Červeného kříže. Jistě, nebyl sám.
Šedesátku si hrabě připomíná těsně po sarajevském atentátu. Výrazné životní těžkosti má ještě před sebou. Přijde o zetě, Karla V. ze Schwarzenbergu. Po sedmi letech jej nahradí Zdenko Radslav Kinský. Stále trvá dojem, jako by se v malém světě panství příliš nezměnilo: Clam-Gallas je vážený v rodině, mezi příbuznými, na veřejnosti má kredit solidního člověka, za své činy sklízí vděk, úctu. Našel a zná smysl života. Pak padne monarchie. Nejde jen o „konec starých časů“, řádů, titulů, funkcí. Jestli něco Franzi Clam-Gallasovi připravilo hluboce prožívanou trpkost stáří, byla tím pozemková reforma. Léta pečlivého obhospodařování polností, luk, péče o lesní hospodářství, ale i finanční zázemí pro vlastní rodinu stejně jako pro stovky hraběcích zaměstnanců, rázně skončila. Starý pán se pokoušel zachránit, co mohl. Kromě obav o existenční zajištění svých „poddaných“ začal počítat, kolik peněz zůstane pro další péči o památky na severu Čech, palác a zahrady v Praze a ve Vídni, na něž léta přispíval. Zásah do velkostatku o výměře 31 600 hektarů byl pro hospodaření panství osudový. V letech 1919–1929 vyvlastnil stát z celkem 27 813 ha lesních pozemků 16 679 ha. Clam-Gallasové československému státu postupují zámek v Liberci pro sídlo správy státních lesů. Zůstane jim ještě někdejší frýdlantský poplužní dvůr, Dětřichov, Dolní Oldříš, zámky Lemberk, Frýdlant, Grabštejn. A zbytkové statky, které nikdo nechtěl. Zřejmě jako největší ránu pociťoval téměř sedmdesátiletý stařec ztrátu „největších a nejkrásnějších“, nejvíce opečovávaných lesů v Jizerských horách. Tam měli Clam-Gallasové dřevěný roubený lovecký zámeček na Nové louce (Neuwiese). Po roce 1919 jej získal stát pro rekreaci svých politických představitelů. Jedním z nich byl i Dr. Přemysl Šámal; nevíme, jaké vztahy s Clam-Gallasy pěstoval, byl však patrně jediným z Hradu, kdo po úmrtí frýdlantského pána vyjádřil „hraběnce Marii Clam-Gallasové“ soustrast. Pozemková reforma, jejíž důvody muž staré monarchie asi nikdy nepochopil a chápat nechtěl, otřásla také jeho fyzickým zdravím. Snažil se budit dojem statečné vyrovnanosti s osudem, rodina a přátelé však věděli, že nic horšího jej na sklonku života potkat nemohlo. Rodinný archivář Josef Bergl uvádí vzpomínku na rozhovor se starým pánem v Praze v listopadu 1929. Vyprávěl pražskému archiváři, že Novou louku může držet nanejvýše ještě pět let. „„Tedy smím žít ještě pět let“, řekl bolestně. Odvrátil se, ale slzy, které stékaly po jeho tváři, jsem přece zahlédl.“ Také nekrology nepřímo pojmenovávají původce Clam-Gallasovy smrti – český stát a jeho vládu. Vyrovnat se s novým politickým zřízením, se zánikem starých zvyklostí, bylo pro mnohé aristokraty, od mládí spjaté s říší, neobyčejně těžké. Franzi Clam-Gallasovi pomáhal v úředních záležitostech spojených s jednáním ve věcech pozemkové reformy jeho zplnomocněný přítel, JUDr. Alain Rohan.
Někdejší frýdlantský pán se snažil být užitečný svým bližním i jako „nepřítel státu“, jak se možná viděl očima úředníků Republiky československé. Na venkovském zámku v Černousích poskytoval domov nezaopatřeným dětem. Živě podporoval regionální badatele, kterým velkoryse nově zpřístupnil bohaté historické fondy písemností, které katalogizoval a uspořádal Dr. Josef Bergl ze Zemského archivu v Praze. Neváhal vykupovat od antikvářů a jiných obchodníků archiválie z Frýdlantu kdysi zcizené či doplňovat fondy cennými historickými přírůstky včetně knižních.
Sklonek života si však Franz Clam-Gallas nedal zkazit starostmi o to, co zbude po jeho velkostatku. Prvotní zůstala manželka, dcery a vnoučata. Široká rodina se setkávala na Frýdlantě, v Praze, ve Vídni, na Orlíku, Žďáru nad Sázavou, často v místech, kam se šest dcer provdalo. Pouze Klotilda zůstala svobodná – zřejmě se chtěla postarat o rodiče a současně na sebe vzala břemeno nést rodové jméno a vše, co s ním souviselo. Mladí Kinští, Schwarzenbergové, Auerspergové, Winkelbauerové a další poznávali usměvavého vrásčitého bělovlasého pána, aby si jej tak zapamatovali až do konce vlastních dní. Poslední světskou radostí manželů Clam-Gallasových byla v červnu 1929 svatba. Marie a Karel Podstatzky-Lichtenstein se vzali ve Vídni. Ženich byl od nevěsty o generaci starší, ale rodiče zřejmě do životních rozhodnutí svých dcer nemluvili. Na podzim odjeli Marie a Franz Clam-Gallasovi na Frýdlant, aby tam jako obvykle strávili zimu. Byli spolu téměř padesát let a jejich vztah se jevil jako vyrovnaný, spokojený.
Na Vánoce 1929 za nimi přijely dcery s manželi a dětmi. Hrabě se snažil svátky Božího narození nekazit sobě, ani svým blízkým vědomím o konečném verdiktu nad clam-gallasovskými pozemky v jizerskohorských revírech. Přečetl si a vyslechl ještě silvestrovská blahopřání do roku 1930. Zbývalo mu dvacet dní života.


Morbus
Patrně koncem roku 1929, věren své praktičnosti, nechal Franz Clam-Gallas v rodové hrobce v Hejnicích připravit místo pro svou truhlu. Také přikázal, aby bylo vyzkoušeno mechanické zařízení ke spouštění rakví do klenutých prostor krypty. Na svátek Tří králů hraběte stihl záchvat mrtvice. Muž útlého, šlachovitého těla, který léta sportoval – cvičil, hrál tenis, plaval, lyžoval, bruslil, jezdil na koni – byl u konce se silami. První srdeční potíže se objevily před sedmdesátkou a stupňovaly se ve chvílích rozčilení zvláště při jednáních o zestátnění pozemků.
K nemocnému se dostavil jeho osobní lékař, MUDr. Plumert, primář frýdlantské nemocnice. Nařídil „absolutní klid na lůžku, sáček s ledem na hlavu“, předepsal lék na srdce, nařídil chránit prsty před prochladnutím a nasadil málo solenou stravu. Třetího dne byl povolán profesor Nonnenbruch z Prahy. U lože nemocného se kromě zdravotní sestry Hansi Stransky, která také vedla deník pacientovy choroby, střídaly od počátku manželka Marie s dcerami Klotildou a Marií. Ze Sychrova přijel rodinný přítel a někdejší kníže Rohan. Pacient směl bujón s vejcem, mléčnou kaši a kompot s piškotem. Strava byla i v ostatních dnech lehká a poté, co si pacient zřejmě postěžoval na horší trávení, také vlažná až chladná. Lékaři vedli s nemocným rozhovor, jímž nejenže zjišťovali jeho subjektivní potíže, ale ze špatně artikulované řeči a logických omylů (pletl si roky a dny) usuzovali na stav poškození mozku. Franz Clam-Gallas se přitom choval klidně, byl vděčný za každou pozornost, stále děkoval. Kromě léků a rodinné péče mělo ke zlepšení přispět fénování končetin, které zůstávaly chladné. O nemocného bylo postaráno s veškerou možnou pozorností. Také rodinné návštěvy – převážně dcery a zeťové – se u rychle unaveného pacienta denně střídaly. Další vyhlídky zřejmě nebudily velkou naději. Proto se 9. ledna na zámek dostavil toho času ve Frýdlantu prodlévající doktor kanonického práva, Alfred Josef Maurer, z arcibiskupského semináře ve Vídni. Od něj přijal nemocný „svátost umírajících“. Šestého dne po záchvatu se tělesný stav hraběte zlepšil. Studené lednové slunce opakovaně prozářilo pokoj nemocného a současně jej probouzelo. Objevila se chuť k jídlu a modré oči pobledlého muže se ještě jednou rozsvítily. Starosti však neustávaly. Svědčí o tom zřejmě do Frýdlantu narychlo povolaný zeť starého pána, doc. MUDr. Adolf Winkelbauer. Přijel nočním rychlíkem z Vídně a o deváté ranní vykonal velkou vizitu spolu s MUDr. Plumertem. Docent Winkelbauer, známý kardiolog, svého tchána velmi důkladně prohlédl, předepsal další dietní stravu a léky. Nemocný vše přijímal „klidně a velmi spokojeně“. Jedna z dcer, Gabriela Auerspergová, mu „předčítala Mši svatou“. Poslouchající byl však brzy unaven a s poděkováním řekl: „Později.“ V dalších dnech se pacientovi dařilo lépe. Sám docent Winkelbauer jej přenesl z ložnice do pracovny, kde zůstal až do odpoledne. Taková péče rozhodně nebyla obvyklá, náležela spíše pomocnému personálu. Ukazuje však pěkně intimní rozměr vztahu mezi tchánem a zetěm. Podle dalších svědectví se zdá, že také pro ostatní zetě byl Franz Clam-Gallas velmi blízkým a váženým. Noční služby u otce obstarávaly střídavě dcery. Nemocný projevoval starost o své bližní – pečovatelku sám vyzval, aby se šla konečně najíst. Ačkoli se v dalších dnech opět začala zhoršovat řeč, odpovídal nemocný na otázku, jak mu je: „Dobře, dobře, velmi dobře.“ Blízcí postřehli v jeho pohledu smutek. Objevil se kašel, který se začal stupňovat. V předzvěsti smrti bychom podle starších rituálů umírajících očekávali rozhovory s duchovními, zpěvy pobožných písní, odkazy církvi a světským institucím, loučení s rodinou. Místo toho se ale setkáváme se zájmem nemocného poslechnout si z gramofonu Straussovy valčíky. Hrabě – trpělivý pacient – jak se na křesťana sluší, disciplinovaně jí kaviár i ryby v aspiku, snáší denní převlékání, které ho unavuje, a pokorně přijímá svůj opět se zhoršující stav. Ačkoliv jediným pramenem zachycujícím dlouhodobější vývoj pacientovy choroby až po samotný konec je právě chronologický sled zápisů ošetřující sestry, neobjevuje se vedle lékařsky zajímavých podrobností nic více o způsobu chování rodiny vůči nemocnému, odhlížíme-li od projevů přirozené starosti. Je možné, že ve chvílích bdění Franz Clam-Gallas poslouchal četbu z Bible, loučil se s rodinou, ale spíše se zdá, jako by všichni čekali na vyléčení. Vnoučata se u nemocného dědečka vůbec neobjeví, dokonce ani ve chvíli jeho agónie o nich není zmínka. Jedna z vnuček, Marie Sophie Doblhoffová, v nepublikovaných vzpomínkách na dětství na Frýdlantu sděluje, že v době dědečkovy choroby k němu nesměly, až najednou zjistily, že zemřel. Byly děti od smrti záměrně odloučeny? 

Mors
V půlnoci na 19. ledna se stal puls nepravidelným a častěji vynechával. Ruce zůstaly chladné. Tři z přítomných dcer byly okamžitě na nohou. Lékařem podané kapky srdeční rytmus ještě jednou upravily.

Čtrnáctý den po záchvatu se dostavila vysoká teplota. Na poznámku více než otázku „Excelenci se dnes nedaří právě dobře.“ byla dána „zcela nesrozumitelná odpověď „Ne““. Pak už pacient oči neotevřel. Primář konstatoval pneumonii. Srdce vypovědělo činnost. Lékař podal kofeinovou injekci, ale srdce nereagovalo. Po krátké chvíli následovala injekce s lékem pro obnovení srdeční činnosti, k níž skutečně došlo. Nastoupila však již agónie. Nejen ve vzpomínkách ošetřující sestry zůstalo pro paměť zachyceno, jak se po zámku Frýdlant plížil smutek. Nahlížíme úmrtní lože v pokoji skonávajícího, kde se se slzami v očích schází celá rodina k modlitbě. Půlnočním vlakem opět z Vídně přijíždí docent Winkelbauer a sestra umírajícího, sedmdesátiletá Klotilda Festeticsová. V jednu hodinu a deset minut Franz Clam-Gallas zemřel. Propuká otevřená bolest nad koncem milovaného manžela a otce. Ošetřovatelka nezapomene napsat to, co pak stojí na úmrtních oznámeních: zemřel „klidně a pokojně“, zesnul „sladce“, samozřejmě „zaopatřen svátostí umírajících“. V moderní době ještě probleskuje vědomí o „dobré smrti“, která pomáhá otevřít nebeskou blaženost zesnulému. Způsob dalšího truchlení u lože mrtvého může být v deníkových zápisech sestry Hansi románově stylizovaný až k nesnesitelnosti, přesto se zdá vypovídat o skutečných citech chovaných k zesnulému: „Věrné služebnictvo přišlo k úmrtnímu loži. Mnoho, mnoho slzí se kutálelo skrytě a tiše přes líce dojatě vděčných lidí. Jejich dobrotivý pán skonal. Nic více pro něj není možno učinit – jen modlit se a plakat.“ Vzhledem k neveřejnosti záznamu lze předpokládat, že popis je s ohledem na lidskou zkušenost se zesnulým – byť s nejistým časovým odstupem – míněn upřímně. Snad má onu pravdomluvnost doložit ještě závěrečná poznámka, v níž ošetřovatelka chválí vděčnost a dobrotu, jíž byl pacient naplněn. Sestra srovnává poněkud nepřiměřeně svou službu u Clam-Gallase se zkušeností s raněnými ve Světové válce. Upamatovává se znovu na „vděčný pohled přátelských očí“ a chvíle, kdy pohladila ony „dobrotivé ruce“.
O způsobech úpravy mrtvého hraběcího těla a dalších praktických úkonech nevíme dosud nic. S ohledem na roční dobu, ačkoliv panovala jen mírná zima, se zvláštní opatření např. formou balzamace provádět nemusela. O případné pitvě zprávy nejsou. Otázkou je, zda by vůbec musela být prováděna vzhledem k jasnému průběhu choroby a úmrtí i k tomu, že u nemocného prováděli konsilium tři zdatní lékaři.
 

Pompa funebris
Obyvatele Frýdlantu probudil v novém dni předlouhý hlahol zvonů. Pohled na černý prapor vlající z vysoké hradní i zámecké věže dal na vědomí, že „jejich“ hrabě odešel za svými předky. Denní tisk ve Frýdlantu, Liberci, Jablonci a dalších městech Československa i Rakouska zveřejnily nekrolog nebo aspoň stručnou zprávu o úmrtí starého pána. Zatímco Friedländer Zeitung a Reichenberger Zeitung otiskly již v pondělním vydání obsáhlejší nekrology věcně správné a současně procítěně koncipované Dr. Berglem, večerní vydání Reichenberger Tagesbote zvládlo ve dvou krátkých sloupcích dvojité faux pas. Neznámý novinář tvrdil, že zesnulý měl šest dcer a k tomu právě ovdovělou Marii pohřbil už v roce 1903. Tiskovou opravu v dalších číslech novin bychom hledali marně.
Ve dnech příprav pohřbu docházely desítky kondolencí vdově Marii a sestře zesnulého, Klotildě Festeticsové. Dopisy, telegramy, osobní vyjádření zármutku nad úmrtím posledního Clam-Gallase vyjádřili představitelé světských i církevních institucí, členové regionální samosprávy i zahraniční osobnosti. Zámeckou kancelář zahltila nezvyklá suma korespondence, již tvořilo na třináct set textů přijatých i vyřízených.
Nejen z ryze praktického, nýbrž i z kulturněantropologického hlediska se lze ptát po způsobu příprav pohřebního ceremoniálu. Totiž fakt, že poslední mužský pohřeb u Clam-Gallasů proběhl v roce 1891 a ženský 1899, a tedy málokdo je pamatoval přesně, mohl zkomplikovat jeho koncepci, současně ji však usnadnit, protože Franz na rozdíl od otce Eduarda nebyl vojákem, takže pocty spojené s touto sociální rolí se objevit nemusely. Je možné, že více než třicetiletá proluka mezi pohřebními obřady v rodině poněkud změnila přípravy. Jistě, římskokatolický ceremoniál zůstával stejný. Měnil se však světský přístup, na první pohled v použití moderní přepravní techniky s vyloučením vraníků a otevřeného vozu. Našli bychom patrně i shody s funerálními rituály jiných obdobně postavených rodů, například u Schwarzenbergů.
Pohřeb byl stanoven na čtvrtek 23. ledna 1930. Uzavřená rakev byla vystavena pro veřejnost v přízemí zámecké kaple. Příchozí se zapisovali do kondolenční knihy. U rakve stáli střídavě čestnou stráž turneři, členové spolků veteránů a hasičů. O deváté ranní byla v kapli čtena tichá mše. Promluvil ještě dr. Maurer a poté, kolem desáté hodiny, vynesli lesníci a panští zaměstnanci truhlu z kaple. Šest mužů ji na ramenou sneslo po příkré, valouny dlážděné „Rytířské stezce“ na zámecké nádvoří. Tam ji požehnal frýdlantský děkan a vikář Johann Röttig, který vedl pohřeb z Frýdlantu spolu s dalšími duchovními a ministranty.
Pak už se zformoval pohřební průvod. Nejprve kráčel muž se štítem Clam-Gallasů obráceným hlavou dolů na znamení konce rodu. Druhý nesl polštářek. Ležely na něm řády Leopoldův a maltézský, jež zesnulý obdržel v době habsburské monarchie. Ukazovaly na světské zásluhy zesnulého. Pak šli se zapálenými bílými voskovicemi duchovní. Ze zámeckého nádvoří přes malé, zvané švédské, a dále po spuštěném dřevěném padacím mostu nesli rakev Clam-Gallasovi zeťové. Vystřídali je uniformovaní havíři, lesníci a zaměstnanci pozemkového úřadu, kteří kdysi byli ve službách zesnulého. Za rakví kromě vdovy Marie následovaly dcery Franze Clam-Gallase s černými závoji přes obličej, doprovázené svými muži a dětmi. K nim se přidali příbuzní a přátelé. Soudobí pozorovatelé si všimli, že se dostavili zástupci rodů Rohanů, Auerspergů, Hoyosů, Schwarzenbergů, Thunů, Festeticsů. Nechyběl ani prvorepublikový senátor Dr. Eugen Ledebur-Wicheln. Průvod završovali rovněž tmavě odění úředníci, poslední poctu svému čestnému členu a ochránci projevující členové spolků s početnými věnci, městští zastupitelé, purkmistr Frýdlantu Schröder a jiní smuteční hosté. Obecní lid tvořil po cestě špalír. Průvod se ubíral pomalým krokem smutnou cestou od zámku vzrostlou kaštanovou alejí až ke statku, na okraj města a současně na hranici zámeckého okresu. Tam byly máry s kovovou schránkou postaveny na zem a kněz ještě jednou mrtvému požehnal. Následovaly tři slavnostní salvy z moždířů. Dechové nástroje zahrály známou německou vojenskou píseň „Ich hatt´ einen Kameraden“. Rakev byla naložena do nákladního vozu doprovázeného velkým množstvím květinových darů. Pozůstalí nechali přistavit čtyřicet osobních automobilů pro některé účastníky pohřbu. Sami se po staré cestě přes Luh, Raspenavu a Lužec dopravili do Hejnic rovněž ve vozech. Přijeli tam těsně před dvanáctou. I tady zněly zvony, i tady svítily lucerny. Ve městě menším než Frýdlant už zástup truchlících obyvatel i prostých zvědavců očekával blížící se pohřební průvod. Fotografie z pohřbu ukazují důležitost a praktičnost strážních útvarů tvořených členy spolků – tlačenice u rakve byla velká a místa málo. Pak už bývalí clam-gallasovští zaměstnanci vnesli truhlu do barokního chrámu Navštívení Panny Marie. Mohutný prostor, který bez potíží pojme dva tisíce osob, se náhle ukázal jako malý: mnozí museli stát před kostelem. Kapela z Lázní Libverda, provozující hudbu pro kůr, zahrála pod vedením hudebního ředitele Hanse Knauera modlitbu „K Panně Marii“.
Kázání o zesnulém pronesl arciděkan Buder z Liberce. Zmínil zásluhy zvěčnělého, obzvláště neustávající připravenost pomáhat, výborné charakterové vlastnosti a zásluhy o vlast. Proto jej nazval „otcem vlasti“ („pater patriae“). Zakončuje svou řeč, obrátil se z kazatelny k rakvi, vystavené na katafalku v pohřební kapli Clam-Gallasů: „Pro nás nejsi mrtev. Mrtvý je pouze ten, který je zapomenut. Ty pro nás však zůstaneš nezapomenutelným!“ Poté prelát sloužil rekviem za spoluúčasti třiceti duchovních. Zádušní mše skončila necelou hodinu po poledni. Spouštěcí zařízení pomalu sneslo schránku se zesnulým do krypty. Zazněly tři výstřely z moždířů a kapela na vnější straně hrobky zahrála znovu na rozloučenou: „Měl jsem kamaráda“.
V dalších dnech se ve Frýdlantu, Liberci, Hejnicích, Vídni a dalších městech někdejší rakouské monarchie konaly zádušní mše. Pro ty, kteří se nevešli do hejnického kostela při obřadu, zůstal chrám i s rodovou hrobkou otevřen po celý víkend. Tak se mohli se „svým hrabětem“ rozloučit všichni, kteří mu chtěli posmrtně vyjádřit svou vděčnost či úctu.
Hledáme-li výjimku, chceme-li vědět, zda na veřejnosti někdo „hraběcí“ smrt neakceptoval a nekomentoval, nahlédněme do jediných českých novin Liberecka. Ještědský obzor, ačkoli jinak věnoval péči i nejbanálnějším ochotnickým vystoupením, si jako orgán Československé sociálně demokratické strany dal záležet na tom, aby do jeho řádků neproniklo o smrti Franze Clam-Gallase ani slůvko. O jeho skonu a pohřbu přitom museli redaktoři novin vědět. Vždyť i bývalý starosta města Liberce, který zemřel přesně týden po „hraběti“, stál za pozornost v sedmnácti řádkách, byť kritických. Příslušník bývalé aristokracie jako by neexistoval…
Pohřeb muže z urozené společnosti v zemi šlechtické tituly a dědičné zásluhy zákonně neuznávající, jako by si stále ještě vynucoval uplatnění tradice. Jistě, modernizační činitele v podobě technických vymožeností nebylo možno opominout. Z důvodů časových i kvůli tělesné náročnosti pro pozůstalé nebylo možné uspořádat desetikilometrový funerální kondukt ze zámku až do místa uložení pěšmo. Nejelo se však už ani koňmo, uplatnil se motorový vůz. Tím se tradice příliš nenarušila, ostatně mnoha účastníkům pohřbu bylo známo, že sám zesnulý vlastnil automobil a posléze i elektromobil jako jeden z prvních v Čechách. Pohřeb proběhl za obvyklé asistence římskokatolické církve a po církevních obřadech následovalo tradiční uložení do hrobky. Naprostý rozdíl mezi tímto starým šlechtickým a moderním občanským světem spatříme právě v pohřbu zmíněného bývalého starosty města Liberec. Němec MUDr. Franz Bayer zemřel 27. ledna 1930. Tento „moderní“ muž nejenže došel v regionálním tisku v nekrolozích ohlasu většího než druhý Franz, ale od starého světa jej právě odlišoval způsob vykonání pohřbu. Smuteční oznámení sice tvrdilo, že pohřeb bude prostý a soukromý, rakev s pozůstatky byla ale nejprve vystavena v liberecké radnici. Pak se konal světský pohřeb v obřadní síni libereckého krematoria, tehdy provozovaného už dvanáctým rokem. Představa spáleného nebožtíka s podivně světským obřadem bez církevních autorit by u bývalé aristokracie sotva došla pochopení, natož přijetí. Právě tyto dva pohřby dvou různých osobností v regionu dobře ukazují na výrazný rozdíl mezi církevní pohřební tradicí a její světskou inovací.
Sepulcrum & Memoria
Franz Clam-Gallas byl před druhou světovou válkou zmíněn ještě jednou, a to v souvislosti se svou manželkou. Marie následovala svého chotě po téměř osmiletém vdovství. Zemřela ve Vídni 5. ledna 1938. Byla do Hejnic převezena vlakem v sarkofágu větším, než ukrývá jejího muže. Pohřeb 10. ledna byl poněkud prostší. Nejenže se nekonala ona dlouhá smuteční cesta, na níž se s posledním Clam-Gallasem rozžehnali jeho blízcí a přátelé, sousedé i bývalí zaměstnanci, „poddaní“. Také ohlasy v dobovém tisku a kronikách byly o něco kratší a chudší. Doba sice již přinášela ženám jinou akceptaci než v 19. století, přes to zůstávala i v „modernizovaném“ světě aristokracie ve stínu demokratické společnosti. Samozřejmě, že i Marie se dočkala důstojného obřadu, při němž – stejně jako osm let před tím – nechyběli četní zástupci šlechty bývalého mocnářství a zástupci mnoha místních spolků. Lednové rozloučení s Marií Clam-Gallasovou bylo také posledním, které se konalo v dlouhodobém využívání rodinné hrobky v Hejnicích mezi lety 1697–1938. Z místa rodinné úcty a skomírající rodové tradice se po roce 1945 nejprve stalo místo uzavřené, záměrně zapomínané. V osmdesátých letech 20. století pak znovu ožilo jako cíl návštěvníků koncertů. Některé turisty více než rodová historie zajímaly očekávané, ale nenaplněné senzace spatření mumií. Teprve politický převrat 1989 umožnil obnovení poutní tradice mariánského místa a návrat piety k zesnulým. Hrobka Gallasů a Clam-Gallasů je konečně od roku 2006 laické veřejnosti uzavřena.
Gallasové jako fundátoři kláštera a kostela v Hejnicích nemají žádné mauzoleum, náhrobek, ba ani epitaf. Jedinou výjimku najdeme v levé části ambitu kostela. Ke stěně je přistavěn velký kamenný epitaf zhotovený z několika sesazených desek Heinrichem Karlem Scholzem, vídeňským sochařem a lužským rodákem. Právě mladému Scholzovi, stejně jako jiným, pomohl do světa umění Franz Clam-Gallas, jak vlivnou přímluvou, tak zřejmě penězi. Navázal na tradici svého dědečka Kristiána Kryštofa i otce Eduarda, který podobně k cestě do Vídně jako centra umění rakouské monarchie pomohl malíři Josefu Führichovi. V letech 1931–1932 vznikl jednoduchý, tři a půl metru vysoký, působivý memoriální objekt. V horní části – nástavci – v reliéfu spatřujeme muže na koni, svatého Martina, který právě půlí svůj plášť, aby jím oděl nahého žebráka. V dolní části je v nízkém reliéfu kamenné šedi proveden v profilu portrét Franze Clam-Gallase, doplněný o něco níže rodovým znakem a personáliemi. Verše po stranách srozumitelně odkazují na novozákonního evangelistu Jana. Poslední příslušník svého rodu je posmrtně přirovnán velkorysostí, laskavostí a dobrotou srdce ke světci. Umělecká nadsázka, nebo vůle rodinné paměti a budoucí tradice? Epitaf tu můžeme chápat jako symbolické i ritualizované místo vzpomínky, přičemž umístění mimo prostory kostela do ambitu nemusí být pouze důsledkem snahy nenarušovat vnitřní výzdobu barokního chrámu novodobými doplňky. Oddělené vystavení desky memoriálního charakteru lze pojmout i jako distanc vůči neurozené společnosti, jako demonstraci výlučného postavení šlechtice – tvůrce dějin svého rodu, ačkoli tak vůbec nemuselo být zamýšleno. Přitom se vysoký společenský status rodu a jeho vážnost skrze jednoho jeho představitele nezdůrazňuje honosným náhrobkem a nákladným materiálem. Epitaf je střízlivě, jednoduše zpracován, jako kdyby měl navodit vzpomínku na prostého člověka. Ostatně vzpomínání v tichu kostelního ambitu zesnulého oživuje, vrací mu společenský rozměr bytosti kdysi ukotvené v čase i místě.
Ve vzpomínkách svých dětí a vnoučat, stejně jako přátel, zůstal poslední Clam-Gallas ztělesněným „Dobrem“. Jeho žena Marie i jako matka a babička jistě byla také vnímána jako laskavá a starostlivá, ovšem síla působnosti Franze Clam-Gallase jako muže, který současně reprezentuje budoucí definitivní zánik jména slavných předků, jež nese, mu propůjčuje mimořádnou sílu až magicky pečujícího ochránce všech členů rodiny, přátel, sousedů a „poddaných“. Přepjatost takto vytvářeného a ideálně pojatého obrazu pro budoucnost je zjevná, jeho korekce nutná, avšak archivní bádání o této osobnosti stejně jako o celém rodu Clam-Gallasů, která tento důležitý krok umožní, jsou teprve v počátcích.


Otištěno v: Svět historie – historikův svět. Sborník profesoru Robertu Kvačkovi, (red. M. Svoboda), Liberec 2007, s. 261–293 (ISBN 978-80-7372-214-2)