Pocta Franzi Clam-Gallasovi

Koncert u příležitosti 160. výročí narození
Franze hraběte Clam-Gallase
 
Chrám Navštívení Panny Marie v Hejnicích
26. 7. 2014  15.30 h.
 
Čestní hosté
    Agathe Széchényi, Jenö Széchényi

Účinkují
Krokovo kvarteto
    1. housle/Geige Barbora Koutská
    2. housle/Geige Jan Hudousek
    Viola Zuzana Bařinková
    Violoncello Jitka Felcmanová

Varhany
    Hans Lau

Laudatio pro Francisci Comitis Clam-Gallas
    Milan Svoboda

 

Program

Úvodní slovo Jan Heinzl (pdf.)

Slovo paní Agathe Széchényi (pdf.)

 W. A. Mozart: Smyčcový kvartet KV. 458, No. 17, "Lovecký", 1. věta - Allegro vivace assai
 J. Haydn: Smyčcový kvartet op. 33, No. 3 "Ptačí", I. Allegro moderato, II. Scherzando. Allegretto, III. Adagio, IV. Rondo. Presto

 W. A. Mozart: Divertimento D Dur, K. 136, I. Allegro, II. Andante,  III. Presto

 M-A. Charpentier: Te Deum Prelude /varhany/

 

Laudatio

Ke 160. výročí narození Franze hraběte Clam-Gallase

Hejnický chrám ukrývá mnohé poklady minulosti. Nejen té barokní. Skrývá také tajemství lidských osudů. Jeden z nich tu leží před námi a pod námi. Nevidíme ho, stejně jako nevidíme životaběhy lidí, kteří nás předešli. Jeden z kovových sarkofágů v chrámové hrobce kryje pozůstatky muže, jehož 160. výročí narození si připomínáme.
Franz Clam-Gallas šel svou pozemskou cestou 75 let. Prožil mnoho změn. Připomeňme si ty zásadní. Narodil se 26. července 1854 na zámku v Liberci. Když pak 20. ledna 1930 umíral, dělo se tak na zámku ve Frýdlantu, protože ten liberecký už Clam-Gallasům nepatřil. Franz Clam-Gallas se narodil Klotildě z rodu Dietrichstein-Proskau-Leslie a Eduardu Clam-Gallasovi jako druhé dítě. Jejich prvorozenou se stala Eduardina roku 1851 a posledním dítkem Klotilda, pět let po Franzovi. Ten sice získal dědičný titul hrabě, v posledním desetiletí svého života už ho však veřejně používat nesměl, protože šlechtické tituly byly v Československu zákonem zrušeny.
Když se Franz Clam-Gallas narodil, jeho otec Eduard stál na kraji padesátky a matka Klotilda byla o polovinu mladší než její choť. Pak už se žádného dalšího syna nedočkali. Franz se stal poprvé otcem krátce po třicítce, jeho ženě Marii rozené Hoyosové bylo o čtyři roky méně. Nedočkali se žádného syna. Avšak během čtrnácti let se stali rodiči sedmi dcer. Podobný osud měli jejich rodinní přátelé Rohanové z blízkého Sychrova.
Franz Clam-Gallas se stal posledním mužem svého rodu, který byl věrný císařské rodině ve Vídni a měl k ní přístup. V čase jeho narození šest let vládl mladý císař Franz Josef I. V době skonu starého Clam-Gallase už dvanáctým rokem symbolizoval Republiku československou její demokraticky zvolený prezident Tomáš Garrigue Masaryk. O jeho stycích s Franzem Clam-Gallasem není nic známo, ačkoli se mohli znát ze starého Rakouska, když mladý Masaryk působil na vídeňské univerzitě a pak se stal členem sněmovny. Ovšem Franz Clam-Gallas jako šlechtic zasedal v panské sněmovně. Kromě této povinnosti se politiky nijak výrazně neúčastnil, ani ji nevyhledával.
Franz Clam-Gallas byl předurčen ke správě svěřeného rodového majetku. Na rozdíl od otce jej nezajímala vojenská kariéra. Měl raději lesy a lidi kolem nich. Díky němu Jizerské hory už koncem 19. století hostily stále více turistů. Ti chodili po značených cestách, které udržoval Německý spolek pro Ještědské pohoří a Jizerské hory. Franz Clam-Gallas měl rozsáhlé a čilé styky s mnoha občanskými spolky a organizacemi, kterým také finančně pomáhal. Některé z nich jej jmenovaly svým čestným členem, jak dosvědčují dosud dochované diplomy. Například hejničtí hasiči, kteří si nedávno připomněli 140 let svého trvání, jej devět let po svém vzniku obdařili diplomem. U příležitosti šedesátin bylo Franzi Clam-Gallasovi uděleno čestné občanství města Liberec.
Právě čest patřila k nejvýraznějším a nejčastějším slovům, která se váží se jménem Franze Clam-Gallase. Známá byla jeho podpora památkové péče, ať už šlo o tři desítky kostelů, nebo o rodové zámky Frýdlant, Liberec, Grabštejn a Lemberk, paláce na Starém Městě pražském a ve Vídni. Staral se ovšem také o své někdejší poddané. Podle svých sil jim pomáhat nepřestal ani po změně politického režimu v roce 1918. Péči o své bližní a blízké se naučil v mládí patrně zásluhou matky Klotildy. Stal se mj. členem řádu maltézských rytířů a jako takový prostřednictvím Červeného kříže pomáhal lidem postiženým Světovou válkou, stejně jako některé jeho svobodné dcery.
Franz Clam-Gallas vyrůstal jako muž-hospodář, který řádně spravovaná panství jednou přenechá svým následníkům. Synů se však nedočkal a z majetků, jež měl předat, mu pozemkové reformy dvacátých let 20. století zanechaly jen třetinu. Ztráta hospodářského zázemí musela neblaze ovlivnit jak možnosti podporovat chudé a potřebné, tak údržbu památek. Neúčast na politickém dění přivedla starého pána stejně jako jeho stavovské kolegy a vrstevníky k intenzivnější péči
o rodinu, dcery a vnoučata. Přispěla také k uzavřenosti do okruhu bývalé aristokracie, jejíž postavení se v době demokratické republiky výrazně zmenšilo, stejně jako se snížil její vliv. Poslední Clam-Gallas se rovněž snažil zachovat rodovou paměť péčí o velký archiv na hradě Frýdlant. Ten soustřeďoval památky jak na Clam-Gallase a jejich předchůdce Gallase, tak na dřívější majitele Frýdlantska a Liberecka, totiž Albrechta z Valdštejna, Rederny a Biberštejny. Rozsáhlá byla i rodinná knihovna, vždyť jen na Frýdlantě se dochovalo na čtrnáct tisíc svazků.
Franz Clam-Gallas po své padesátce věděl, že je a zůstane „posledním svého rodu“, jak čteme na nápisové destičce na jeho sarkofágu. Ovšem nejen toto vědomí a jistota, ale především výchova jej přiměly vést život člověka, po kterém nakonec zůstane dobrá památka a hezká vzpomínka. Vše, co vykonal, převrstvily nové události, leccos z jeho díla už není. Něco podlehlo času, něco lidské zlovůli. Minulé se už nevrátí, mnohé lze však ještě uchránit, opravit a udržet pro budoucí pokolení.
Franz Clam-Gallas se v povědomí zdejších lidí usadil jako dobrý hospodář, zaměstnavatel, správce a ochránce lesů Jizerských hor. V rodině zůstala památka na laskavého otce a věrného přítele. Pokračoval přitom ve stopách předků, kteří si ke svému rodovému znaku připsali latinské heslo o tom, že chtějí statečně kráčet vstříc osudu ať je, jaký chce: Fidem fati virtute sequemur.

Milan Svoboda