Franz hrabě Clam-Gallas - 85. výročí úmrtí

 

„Přítomný nepřítomný“: 

Franz Clam-Gallas ve skutečnosti, vzpomínce a historii

Dr. Milan Svoboda

 

Řídíme se vírou v sílu osudu? 

Konáme spravedlivě, nikoho se nebojíce? 

Věříme ve schopnost účinně pomáhat bez očekávání odměny za vykonané? 

Umíme se vzdát svého pohodlí ve prospěch někoho neznámého?

Jak chceme, aby se na nás vzpomínalo a co tu po nás zůstane?


Před 85 lety v tomto městě a jeho krásném barokním chrámu skončila životní cesta muže, který se narodil jako šlechtic, ale skonal jako obyčejný občan. Doprovázela ho sem rodina, která patnáct let poté musela svůj severočeský domov na dlouhá desetiletí opustit. Přišli sem lidé zdejšího kraje poděkovat tomu, jehož štědrou dlaň poznali v nouzi a jenž tiše pomohl v nesnázi; lidé, kteří zde našli práci, často v lesích Jizerských hor, jež měl jejich více správce než majitel tolik rád.
Zaplněný chrám na sklonku ledna svědčil o ušlechtilosti muže, který se stal shodou historických okolností posledním nositelem titulu hrabě v rodu, který o tento kraj a jeho obyvatele pečoval pět generací. Ve dvacátém století odešli Clam-Gallasové ze života pozemského do historie: Vdova Marie zemřela osm let po svém choti. Roku 1975 skonala poslední nositelka jména, jediná neprovdaná dcera Klotilda.
Dvacátý třetí leden 1930 se stal pro zdejší kraj zvláštním svátkem; naplňoval ho smutek, ale i radost, obavy i naděje. Těžké chvíle prožívalo sedm dcer s rodinami a matkou, která se svým Franzim prožila téměř půlstoleté manželství. Nejen dochované fotografie svědčí o tom, že bylo spokojené. Trudně se cítili přátelé a příbuzní, kteří ztratili čestného muže, na něhož se vždy mohli spolehnout. Smutní byli také zaměstnanci bývalých clam-gallasovských statků, které si po roce 1918 z větší části vzalo mladé Československo. Všichni věděli, že nastal čas změn. Přestože jejich konců ještě nedohlédli, budily v nich obavy. Všichni pozůstalí však mohli pociťovat radost z toho, že měli štěstí vidět a poznat Franze Clam-Gallase jako zodpovědného, skromného, soucitného a milujícího člověka. Muže, který dostal do svého praktického života nejen příslušné vzdělání, ale především rodinný příklad. Důsledná výchova předala zjevné rodové duchovní dědictví, totiž vědomí, že je třeba myslet více na druhé než na sebe, že štěstí nevzniká samo, ze sebelásky, ale právě z nezištné péče o bližní, i to, že pomoc se nepočítá v penězích, ale ve skutcích.

Když liberecký pater Buder pronášel z této kazatelny pochvalné slovo o zesnulém, připomněl jeho hlavní povahový rys: dobrotivost srdce, laskavost. Poděkoval mu za péči o kostely na Frýdlantsku a Liberecku a stejně tak za dobrodiní prokázaná zdejším lidem v časech míru i války. Neslušelo se sdělovat veřejně, jak velké sumy hrabě Clam-Gallas věnoval jednotlivcům, různým spolkům a institucím, jejichž byl členem, ačkoli tehdy i dnes by to byly výčty překvapivé, možná až ohromující. Dobrou vůli a přínos rodilého Liberečana ocenil i magistrát, když mu k šedesátinám propůjčil čestné občanství Liberce „jako uznání jeho darů, letitých příspěvků dobročinným zařízením, za přenechání zámku [v Liberci] a venkovského sídla [v Černousích] ve prospěch prázdninového domova a za zpřístupnění jeho rozsáhlých majetků pro pěší výlety a sport.“ Žádné světské pocty se zde, v chrámu před osmdesáti pěti lety nezmínily. Snad i proto, že tehdy se neslušelo honosit se poskytnutou pomocí a dobrými skutky, neboť takové chování hraničí s pýchou. A ta je, jak známo, smrtelným hříchem.
Franz Clam-Gallas byl věcný a stručný i ve své závěti a stejně tak krátký, ale výstižný byl proslov patera Budera, který zdejšího dobrodince pohřbíval. Oba zřejmě věděli, že síla slov nespočívá v jejich množství, ale v jejich upřímnosti a opravdovosti. A proto i mně se sluší končit. Vzpomínka na muže, jenž po tomto světě již 85 let nechodí, ale jeho přítomnost je mnohde dosud patrna ve skutcích, přináší nám smrtelníkům radost z toho, jak se nepřítomný stále zpřítomňuje. Díváme-li se na Franze Clam-Gallase s odstupem téměř stoletým, dojdeme ke zdánlivě obyčejnému zjištění:
Jeho život byl plnohodnotný a měl smysl. Kéž by ho měly i životy naše.
Děkuji, že jste přišli.
 

Hejnice, kostel Navštívení Panny Marie 25. ledna 2015